Navštěvuje kolej Ohnivých zřídel
Rasou je Člověk
Vlk ochránce jménem Fairië
(Canis Lupus Lupus = Vlk obecný)
Kámen přeměny ???
Když se procházíš pozemky školy, zahlédneš postavu jak sedí opřená o strom. Očividně spí. Nemůžeš se zbavit pocitu že ji znáš. Je to ta holka co věčně vysedává v čítárně a čučí do blba. Teď má ale oči zavřené a kdyby se jí pravidelně nezvedal hrudník myslel by sis že je mrtvá. Už chceš odejít když si všimneš jejích rukou v levé ruce drží brk a jeho hrotem si máčí ruku inkoustem.V druhou ruku má položenou na jakési knize podle datumu v rohu stránky poznáš že je to takový deník. Neudržíš se zvědavostí a se zatajeným dechem jí opatrně odstrčíš ruku z knihy. Lehce se zachvěje ale nevzbudí se. Oddychneš si a začneš číst se zkrabatělým čelem si čteš první řádky které zní:
Člověče jenž čteš tyto řádky, neodsuzuj mě pro to co čteš. Umím být i jiná. Tady mě naučili a ukázali, co to znamená domov a jaká je má pravá podoba.
Podíváš se na onu dívku a když se znova ujistíš že opravdu spí otočíš na další stránku.
Všechno to začalo chvilku po tom, co mě přijali do Institutu. Když jsem neměla co dělat, jen tak jsem se procházela po pozemku. Něco mě vždycky táhlo k onomu údolí, k Údolí vlků. Slyšela jsem odtud všelijaké zvuky, cítila v jejich kňučení bolest i radost, strach i starost. Když jsem se odvážila přijít blíž, uviděla jsem celou smečku. Tehdy jsem ještě nevěděla že jednou budu patřit k nim. Chodila jsem se na ně často koukat. Sedávala jsem pod starou lípou, ať jsem se cítila jakkoli léčila jsem svou depresi radostí vlků a spolu s nimi jsem se radovala z úlovku, či nového mláděte. Jednou ale byla moje deprese nevyléčitelná. Moje bolest z událostí minulých dnů byla tak velká, že jsem se to rozhodla skončit. Přišla jsem právě sem, pod starou lípu se střepem z lahve. Ve chvíli když jsem si přiložila střep k zápěstí jsem se ale jakoby rozdvojila, cítila jsem jak z mého těla utíká ta polovina co chtěla žít, co tu chtěla zůstat. Viděla jsem jak přichází ona smečka kterou jsem celou tu dobu sledovala.Pozorovala jsem, jak z mého těla vychází bílý obláček který začal pomalu tmavnout až se změnil v malého bílého vlčka. Přidala jsem se společně se svým vlčkem Fairië ( toto jméno znamená Svoboda v quenya ) k oné smečce a žila s nima jejich život.
Otočíš na další stránku když tě vyděsí hlas:
"Zjistil jsi co jsi chtěl?", optá se tě ona dívka a zvedne k tobě oči. Zatají se ti dech strachem a deník ti vypadne z ruky. Dívka se ale jen usměje, sehne se pro tašku a deník a odchází směrem k Údolí vlků. Ještě se otočí a pronese: "Sbohem možná se ještě uvidíme." A pak definitivně zmizí ve křoví.
Žádné komentáře:
Okomentovat