Navštěvuje kolej Vodních hlubin
Rasou je Vlkodlak
Vlk ochránce jménem Aflby
(Canis Lupus Bernardi = Vlk bernardův)
Kámen přeměny Porcelánový bílý jadeit
Vždy když tma rozprostře svůj háv nad krajinou a denní tvorové jsou spát. Žene mne něco ven. Stačí jen chvilka, jen pár okamžiků, jen pár nádechů vlhkého nočního vzduchu, aby se ve mně probudilo něco, něco co popírá vše lidské. Počáteční strach přerostl ve vášeň. Přišla jsem prostě noci na chuť. Je totiž jiná než den. Je tisíckrát krásnější.
A pak jednoho dne, stovky kilometrů od lidských obydlí, v pustině kde lidská přítomnost je až nepatřičná, jsem zažila svojí velkou Noc. Noc kdy jsem vyšla do krajiny, i když mi to zakazovali.
Noc, kdy jsem potkala své druhé já. Noc, kdy jsem poprvé zažila proměnu.
Přešla jsem cestu a vnořila se do malého lesíka, který vyústil na louku. Když jsem byla asi uprostřed, ozval se za mnou nějaký šelest. Opatrně jsem se otočila a zahlédla tři stíny, které se za mnou plížily.
Bylo to vzrušující, ale strach jsem kupodivu nepocítila.
Rozpoznala jsem, že to jsou vlci. Přišli mi neskutečně velcí a mátla mne jejich vzájemná odlišnost. Jeden vypadal jako klasický vlk. Byl šedý, opravdu mohutný a na čele měl velkou bílou lysinku ve tvaru obláčku. Druhý byl černý jako noc a byl šeru lesa opravdu špatně vidět. Ten poslední mne ale zaujal nejvíce. Byl celý celičký bílý, jen kolem páteře měl černou srst.
První dva zůstali stát asi tři metry ode mne a ten poslední se přiblížil až ke mně. Cítila jsem, že mi buší srdce, ale ne strachy, nýbrž vzrušením z toho podivného setkání. Pak se stalo něco neskutečného.
Ucítila jsem jeho čumák ve své dlani a to, jak mi olízl prsty, bylo velice krátké, ale velmi intenzivní. Pak prošel okolo mne a já se za ním v přítmí lesa dívala. Po několika metrech se vlk ohlédl a naše oči se setkaly. Jako bych ten dotyk ucítila až kdesi hluboko ve své mysli. Pak se otočil a pokračoval a ve svém běhu nočním ztichlým lesem.Velmi hlasitě jsem vydechla, když zbylí dva vlci prošli okolo mne a stejně jako první, mi prsty olízli.
Nevím co mne to napadlo, ale vydala jsem se za nimi. Když se pohledem přesvědčili že je následuji, zrychlili a rozběhli se. Něco mne nutilo je následovat a tak jsem se za nimi rozběhla. V porostu při kraji lesa, jsem však klopýtla a následoval pád. Instinktivně jsem před sebe natáhla ruce, ale v ten moment mi přišly jaksi divné. Nestačila jsem se nad tím ani zamyslet a najednou jsem byla na čtyřech, ale pořád jsem dál běžela. Bylo to tak neskutečné, že jsem neměla čas se tomu všemu ani divit. Mé vnímání se změnilo a já najednou výrazně slyšela, jak se mi tráva tře o chlupaté boky a jak mé, nyní již vlčí tlapky, měkce dopadají do vlhké trávy. Najednou jsem vnímala celý okolní les, včetně dechu mých vlčích společníků. Byl to neskutečný pocit radosti a já ho chtěla vykřičet do té nádherné noci. Z hrdla se mi vydralo něco mezi zakňučením a zavytím.
Doběhla jsem vlčí trojici a vmísila se mezi ně. Běželi jsme nocí a já byla naplněná štěstím, že někam patřím, že patřím k nim, k jejich smečce.
Žádné komentáře:
Okomentovat