Lady Kinyan Saint-Gray du Nox

Navštěvuje kolej Ohnivých zřídel

Rasou je Vlkodlak

Vlk ochránce jménem Erastes

(Canis Lupus Lycaon = Vlk východní)

Kámen přeměny Zelený mramor

Utíkala ztemnělou stezkou, pod nohama jí praskaly větvičky, šustění listí probodávalo náhlé ticho. U úst se jí v krátkých intervalech objevovaly zmrzlé obláčky páry. Neustále se ohlíží, jako by čekala, že cosi za ní se vynoří z křoví a pověsí se jí za nohu.

Třásla se a i když byla tu noc poměrně zima, tou to nebylo. Slyší táhlé zavytí za svými zády. Srdce se jí skoro zastaví a přidá do běhu. Nohy se jí sotva míhají a plíce už skoro nestíhají. Bodá jí v boku, cítí tu svíravou bolest u srdce. Nesmí se zastavit, nesmí! Běží o život a nesmí se ohlédnout.

Temným lesem se nese tichý zvuk tepajícího srdce a lehce našlapujících tlap velkého zvířete. Děsivé vrčení a občasné hrdelní zavytí prořezávají ticho. S každým zavytím se sevře dívce srdce. Skoro jako by cítila horký dech na svých zádech. Svíravý pocit se jí rozlévá po celém těle.

Zakopla.

Vyděšená leží tváří k zemi, když vedle sebe uslyší tiché zavrčení. Ani se neodvažuje ohlédnout. V očích se jí objeví slzy a usedavě se rozpláče. Sotva dokáže popadnout dech, slzy jí dusí a při každém těžkém nádechu jí bodne v boku.

„Tohle je lepší než hony na vysokou, André…“, řekl temný hlas a u ucha dívky se ozvalo souhlasné zavrčení druhého zvířete. Rukama si chrání obličej a čeká na smrtelnou ránu. „Nechej mě, jenom si trochu kousnu, krev je má, maso mě nezajímá.“, ozval se hlas znovu a kdosi k dívce poklekl a hrubě jí trhl za vlasy. Dívka zakřičela a bolestí se poddala drsnému majiteli temného hlasu. Až nyní pochopila. Teď, když její tvář přímo před bělostnými špičáky útočníka, pochopila, kdo jsou zač. Tep se jí zrychlil a sotva dokázala vydechnout.

„Tak to mám rád, zděšená holka a honem rozpálená krev.“, zasmál se děsivě upír a trhnutím dívce zaklonil hlavu. Ani se nezmohla na jakoukoli obranu, když jí přiložil špičáky k hebké kůži na krku.

„Ubožáku!“, ozvalo se náhle odkudsi z lesa. Upír sebou překvapeně trhnul a začal se rozhlížet kolem dokola, snažil se zahlédnout toho, jemuž křik patřil. Temné zavrčení na druhé straně napovídalo, že jeho druh se snaží o totéž.

„Donovane, hlídej jí tu.“, vyštěkl na něj vlkodlak a rozběhl se za hlasem. Upír zatím dívku odtáhl za vlasy k nejbližšímu stromu. Nezmohla se na jediné slovo, jen se třásla.

„Ha, ubožáku! Musíš na mě posílat toho svého čokla? Nedokážeš si mě najít sám?“, ozval se opět křik a vzteklé syčení upíra hned v zápětí.

Z dálky se ozvalo vrčení a ryk boje. Výkřiky bolesti, kňučení, vzteklé pokřiky a zvuk svištícího železa. Vše utichlo. Les se opět ponořil do svého strašlivého mlčení. Upír se rozhlížel na všechny strany hledajíce alespoň náznak jakéhokoli pohybu, zvuku… Nic ale neuslyšel a všechny obrazy jako by splývaly v temném houští.

„Dlouho jsme se neviděli…“, ozval se přívětivý hluboký dívčí hlas a v další krátké chvíli se objevila dívčí silueta v temnotě stromů nedaleko od nich. Lehké kroky přerušovaly ticho a šustění listů jako by pomáhalo rozehřát opět zesláblé srdce plné strachu.

„Jak se jmenoval ten tvůj pes? André? Ať je mu Artemis milostivá.“, zasmála se potěšeně dívka a otřela čepel svého meče do trávy. Na ní to zanechalo tmavé rudé skvrny.

„Kinyan?“, nevěřícně hleděl na dívku Donovan. Toužil si protřít oči, aby mohl věřit tomu, že to, co vidí není jen přízrak. Vše ale nasvědčovalo skutečnosti. Zápach čerstvé nečisté vlkodlačí krve ho štípal v nose a tichý pláč dívky ležící mu u nohou mu skoro trhal uši. „Ty máš být mrtvá! Viděl jsem tě umírat…“, třásl hlavou upír a udělal krok zpět, jako by se bál toho ducha, co stojí přímo před ním.

„Však jsem také zemřela a znovu se zrodila do nového světa.“, řekla tiše a bez zájmu. Několik kroků blíž a dívka ležící na zemi si mohla všimnout jizvy táhnoucí se jí přes oko, „Neměl jsi za kořistí běhat tak daleko.“, poznamenala Kinyan tiše.

„Jak jsi…?“, stále v šoku ze sebe upír nevěřícně doloval jakousi otázku.

„A jak se ty dovoluješ, ty červe!“, zařvala nelidsky a její meč zasvištěl vzduchem. Pach čerstvé krve se rozplynul ve vzduchu. „Jak si dovoluješ ukázat se v Anaretu! To je moje země, můj svět a tohle je má krev!“, křičela Kinyan a prstem ukázala na dívku bezvládně ležící na zemi u upírových novou.

„Zmiz odtud, sic je ti tvůj dlouhý život drahý. Odejdi v pokoji a už se nikdy nevracej a nikdy už neposkvrň tuto půdu svou stopou zrádce! Vypadni z této země a nikdy o sobě nedej znát!“, nepřestávala křičet a její hlas se zdál daleko hrozivější, než dříve.

Upír v náhlém překvapení ustoupil a se syčením ze sebe vyhrkl: „Dobrá, ale přijde den, lady Kinyan, kdy ti ukážu svou pravou sílu. Přijde den, kdy smetu tebe i tvou ubohou rodinu. A ten den se už blíží!“

„Kde to jsem?“, vykřikla překvapeně dívka, když otevřela oči. Ležela v měkké bílé posteli a třeštila jí hlava. Snažila se zvednout, ale neměla sílu na to, aby se alespoň podepřela na loktech. Znenadání jí na hrudník položila ruku dívka. Ohlédla se a poznala v ní tu, která jí v noci přišla na pomoc.

„Jsi v Anaretské kotlině v našem institutu. Tady se o tebe dobře postarají. Max je milý a velmi dobrý léčitel a jeho manželka, pravda, poněkud více uklízečná.“, zasmála se Kinyan, „Nyní musíš odpočívat. Měla jsi těžkou noc.“

„Kdo to vůbec…?“, nestihla ani dopovědět svou otázku, když jí Kiny přerušila. „Neptej se, odpočívej a až přijde tvůj čas, poznáš odpovědi na otázky sama. Prozatím vítej a brzy se uzdrav.“

„A kdo jsi?“, zeptala se ještě dívka, když viděla Kinyan odcházet. Zastavila se až u dveří a aniž by se ohlédla, zašeptala: „Jsem jenom stín a vzpomínka. Má vlčí duše je mou jedinou nadějí. Doufám, že i ty svou naději máš. V dnešním světě je skutečně potřeba.“, temně se zasmála a zavřela za sebou dveře.